face.jpg
Jak jste si již mohli přečíst, tak adminky se nepředstavují. Jen ve výjmečných případech.

HLAVNÍ ADMINKA - Bells
ZÁSTUPKYNĚ - Bee
Ostatní -

Chceš se stát ADMINKOU?? do rubriky Chci být adminka

Creativit

Na téhle stránce najdete různé - jak již napovídá název - kreativní tvorby adminek stránky, které se ke svému dílu vždy podepíšou pseudonymem [přezdívkou] nikoliv vlastním jménem.

Budeme rádi když nám napíšete, zaregistrujete se nebo okomentujete příspěvky. Uvítáme jak dobrou tak i špatnou kritiku, protože i ta je klíčem k úspěchu.

Jestli máte něco, co by jste chtěli zveřejnit neváhejte a pošlete nám to [ v zápatí stránky, neboli úplně dole :-) ]

Adminky - Bells a Bee
arrow.jpg
Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "5088"
Vyřítil jsem se z domu jako kulový blesk a snažil se děhnout na autobusovou zastávku. Dobíhal jsem právě včas. Zelený autobus, který bude odjíždět, jede k nám do školy. Kdo by to byl řekl, že jsem se dostal na střední školu a už jsem dokonce ve druháku. I když tohle si asi říká hodně lidí v mém věku.
V poslední chvilce jsem doskočil před zavírající se dveře a vrazil mezi ně ruku.
"Ještě já!" křikl jsem na řidiče. Zachechtal se pěkně na hlas, ale otevřel.
"Ke škole, prosím." Podíval jsem se na řidiče, podal mu studentský průkaz a peníze. Hrozně jsem u toho funěl, jelikož zastávka byla od našeho domu pěkný kousek.
Konečně jsem se mohl posadit. Tahle zastávka byla jedna z posledních, tudíž byl autobus skoro plný. Posadil jsem se vedle nějaké dívky, moc jsem se na ni nedíval, ale s jistotou jsem věděl, že je nová. Pořádně jsem si ji prohlédl, až když na mě promluvila:
"Já, viděla jsem, jak jsi běžel. Běháš závodně?"
Otočil jsem se na ni a ona sklopila zrak.
"Omlouvám se," pokračovala, aniž by mě nechala odpovědět. "Já jsem Alex, a ty?"
"Jmenuju se Castell, Phoenix Castell! A ne, neběhám závodně, ale dělám to rád. Cítím se u toho, jako bych letěl." Normálně bych někomu, kdo se mi právě představil, neřekl, jak se cítím, ale ona na mě nějak působila. Nebylo to přímo magické, spíš trochu kouzelné. Cítil jsem se uvolněně, nespoutaně a v dobrých rukou. Jako bych jí mohl říct všechno. Zatřásl jsem hlavou, abych vyklepal ty myšlenky, a znovu jsem se na ni podíval. Pohodila kaštanovou hřívou a opětovala mi pohled.
"Jsem tu nová, nastupuju do druháku!" zeširoka se usmála a ukázala mi tak svoje bílé zuby. Usmál jsem se a odpověděl:
"Já tam jdu taky, jsem tu už druhým rokem. Mohl bych tě provést a ukázat ti, co kde je." Řekl jsem a kvapně dodal. "Tedy pokud budeš chtít. Samozřejmě!"
Zeleno-modré oči se jí zaleskly a pomalu přikývla.
Autobus sebou trhl a zastavil před vysokou budovou obchodní akademie. Všichni se vyhrnuli z autobusu, jen my dva jsme počkali, až budeme moci projít a pak jsme se zvedli.
S údivem si prohlížela, jak je škola vysoká a pak pohlédla na mě.
"Je nevýhoda nastupovat v prvním čtvrt-letí. První hodinu mám chemii a ty?" mluvila na mě a zároveň se přehrabovala v batohu, přičemž vytáhla několik papíru.
"Hmm, taky si to myslím. Nevím, co mám. Vydrž, kouknu se." Sáhl jsem pro žákovskou a podíval se na zadní stranu, kde jsem měl vložený rozvrh hodin. V duchu jsem se usmál a vrátil vše tam, kde to bylo.
"Já taky. To je náhoda." Zasmála se se sklopenýma očima a pak jsme vyrazili. Po cestě jsem jí ukazoval, co kde je a zbytek jí ukážu potom.
Vešli jsme do třídy, kde už byli všichni. Krom nás. Posadil jsem se na své obvyklé místo. Vedle Toma. To je můj nejlepší kamarád. Známe se prakticky od narození. Hlavou jsem naznačil Alex, že si má sednout na místo, které bylo přes uličku ode mě a pak už zazvonilo.
Do třídy vstoupil učitel Tarren, učí chemii a přírodopis. Měl velevážný výraz a pohledem nás všechny přejel. Když došel až ke katedře. Pohledem spočinul na nové žákyni.
"Takže, vy budete Alex!" promluvil na ni a ani se neobtěžoval nás pozdravit, nebo pokárat za to, že jsme si nestoupli.
Nicméně ona jen jemně přikývla a jinak ani nedutala. Učitel posunkem ukázal na místo před tabulí a stále se na ni soustředil. Nevypadala, že se jí líbí, na co učitel myslí a co po ní chce, ale neprotestovala a postavila se před třídu.
"Představte se nám, slečno!" požádal ji prostě a posadil se.
Sledoval jsem ji s údivem, ani nevím proč. Přivřela oči, zhluboka se nadechla a zase je otevřela.
"Jmenuji se Alex, Alexandra Nebesky…" své jméno vyslovila s jemným ruským přízvukem, jako by už tak nebylo jasné, že je toho původu. "Nevím, co ještě říct. Je mi sedmnáct let, ostatně jako většině z vás. Ráda jezdím na koni, závodně! A můj oblíbený předmět je Angličtina." Pomalu koukla na učitele, který jí podal učebnice a pokýval hlavou směrem k žákům.
Usmál jsem se na ni, úsměv mi opětovala a posadila se do lavice. Hodina byla nudná a ani jsem nevnímal, co nám pan Tanner říká. Chvílemi jsem pokukoval po Alex. Moc jsem na ni neviděl, protože měla tvář zakrytou jejími dlouhými hnědými vlasy. Občas se nám povedlo, že jsme se střetli pohledy a v tom případě jsme oba rychle ucukli a zatvářili se rozpačitě. Ona se občas jemně začervenala a tak hodina ubíhala.
Když jsme skončili, šli jsme každý jiným směrem a setkali jsme se až poslední, sedmou, hodinu. Měli jsme Slečnu Pastorovou, nehledě na to, že je to slečna, je jí už asi šedesát. Český jazyk je sice nuda, ale opět jsme seděli kousek od sebe a scénář se opakoval. Od představování až po rozpačité pohledy. Potom vypálila jako namydlená, jako by mě už nechtěla vidět, ale dostihl jsem jí. Právě zastavila na parkovišti, aby něco našla v tašce, a pak pokračovala v cestě. Chytil jsem ji za rameno a otočil k sobě.
"Kdo to…!" chystala se lamentovat, ale když mě uviděla, ztichla a jen se usmála.
"Promiň, jen jsem se chtěl zeptat…nevím jak to říct…nechtěla bys…zkrátka, nechtěla bys jít se mnou někam? Jenom tak? Třeba jen na zmrzlinu. I když to nebude nejlepší nápad, když je polovina listopadu, tak třeba na horkou čokoládu? Platím!" oznámil jsem jí vytrvale. Sklopila hlavu. Ruku, kterou jsem měl na jejím rameni, jsem posunul k loktu. Koukla na mě:
"Tak dobře, dneska v šest? Pod hodinami na náměstí, platí?"
Přikývl jsem.
"Jdeš na autobus?" chtěl jsem vědět. Kývla.
"A mohl bych tě doprovodit?" pokračoval jsem, zopakovala svou předchozí reakci a vydali jsme se k zastávce.
V autobuse jsme si sedli opět vedle sebe. Cesta ubíhala velmi rychle. Alex mi vyprávěla o sobě a o rodině. Přistěhovali se sem, když byli její rodiče malý. Její matka pochází z Ruska, otec ovšem ne. Nehledě na to, ona umí perfektně rusky, česky i anglicky.
Autobus s cuknutím zastavil. Zvedl jsem se a naposledy jsem se na ni podíval:
"V šest!" řekl jsem mírně hlasitěji, než bylo nutné.
"Pod hodinami!" zasmála se a já vystoupil.
Pomalu jsem se loudal domů, ani se mi tam moc nechtělo. Bůh ví proč! Na to, že je listopad bylo celkem teplo. Před domem jsem zaťukal na pár prkýnek na terase, a když konečně zaznělo duté zadunění, prkno jsem odklopil a vytáhl klíč. Je to staromódní schovka, ale je to lepší, než tahat klíče s sebou a ztratit je. Dal jsem prkno opět na své místo a odemkl jsem si. S mírnou nejistotou jsem vešel do domu. Ani nevím, co jsem čekal, všichni jsou pryč. Máma s tátou jsou v práci do večera a Aby vyzvedává paní Těkavá. Ta ji hlídá, vždy když její družina končí dřív, než by pro ni mohl někdo přijít. My jí za to pomáháme doma. Je jí už snad sto.
Zabouchl jsem za sebou dveře a vyběhl do patra, k sobě do pokoje. Tašku jsem pohodil k posteli. Shodil jsem ze sebe oblečení a šel jsem se osprchovat. Horká voda byla příjemná, ale když začala z ničeho nic téct ledová, rychle jsem se osušil a oblékl. Jsou čtyři hodiny.
"To snad není možné!" zanadával jsem si potichu. Byl jsem ve sprše hodinu.
Koukl jsem se do zrcadla. Žádná změna tmavě hnědé skoro černé vlasy mi trčeli do všech směrů a modré oči hořely nedočkavostí. Znovu jsem se zasmál. Seběhl jsem do kuchyně a udělal jsem si něco k jídlu. Usadil jsem se u televize a chvilku jsem zkoumal, jestli neběží něco zajímavého, a když jsem celý znuděný došel k závěru, že bude lepší ji vypnout, bylo pět. Dojedl jsem a ještě jsem se učesal. Nevím, jak jsem to dokázal, ale asi deset minut jsem strávil tím, že jsem hledal koženou bundu. Ani já sám jsem si nedokázal uvědomit, proč mi tolik záleží na tom, abych teď vypadal dobře. Starost o to dobře vypadat, většinou náleží dívčí straně, ale kdo ví. Měl bych udělat průzkum nebo nějakou anketu. Usmál jsem se nad tou představou a znovu jsem zašátral v šatníku a konečně jsem našel to, co jsem hledal. Vytáhl jsem bundu, nasoukal jsem se do ní a znovu jsem se podíval do zrcadla, jen letmo. Nechtěl jsem si totiž přiznat přehnané okukování se v zrcadle, jestli vypadám dobře. Protože je to opravdu jen dívčí způsob, jak na sobě hledat dokonalost, ale i chyby. A opravdu. Čím déle jsem se dnes díval do zrcadla, tím více se mi zdálo, že jsem špatně učesaný a že mám divný odstín barvy očí. Rychle jsem seběhl ze schodů a vyrazil jsem ven. Pochybnosti jsem nechal za dveřmi.
Proběhl jsem úzkou uličkou mezi naším a sousedovo domem, abych se dostal na druhou stranu, odkud vede přímá zkratka na náměstí. Vykročil jsem rychlým a sebejistým krokem a za chvilku jsem došel na náměstí. Vymotal jsem se z tmavé postranní uličky vedle hodinové věže, ale pak jsem zkoprněl. Už tam stála a vypadala lépe, než ráno při cestě do školy. Chvilku jsem ji pozoroval. Když začala odbíjet šestá. Cukla sebou, jako by se lekla a pak se otočila na hodiny a její hnědé vlasy se jí při tom pohybu rozevlály jako závoj, pak se rozhlédla okolo. Než hodiny přestali bít, došel jsem k ní a poklepal jí na rameno.
"Ahoj, doufám, že tu nečekáš moc dlouho." pozdravil jsem ji.
"Ahoj." pozdravila mě v odpověď. "Ne nečekám, před chvilkou jsem přišla. Musela jsem se ještě někde zastavit. Zamrkala a dlouhé řasy se zatetelily ve větru.
"Půjdeme?" zeptal jsem se. Pokývala hlavou a vykročili jsme k mé oblíbené kavárně.
V Bellagiu jsme si objednali horkou čokoládu a celý večer jsme si povídali. Vyprávěla mi o sobě a o své rodině. A já zase vyprávěl jí. Byl to skvostný večer, který se ale bohužel chýlil ke konci, což jsme si oba dva dobře uvědomovali.
V půl desáté jsem za nás za oba zaplati, protože jak jsem řekl, když jsme stáli před školou, pozval jsem ji. Pomalu jsme se vydali na cestu. Doprovodil jsem ji k jejímu domu, ukázalo se, že bydlí na druhé straně, než já, ale to mi nevadilo. Celou cestu až k jejímu domu jsme si povídali, jako by jsme měli naprosto všechny zájmy společné. Dokonale jsme si rozuměli. Teď už jsme stáli před jejím domem, nebo bych měl říct spíše vilkou. Zastavili jsme se před robustními dřevěnými dveřmi a přestali jsme mluvit. Všude okolo bylo naprosté ticho noční ulice osvětlené pouličními lampami. Jediným slyšitelným zvukem bylo bzučení blízké lampy a Alexin jemně zrychlený dech.
"Tak, to je asi konec našeho společného večera." řekl jsem, ne moc nadšeně. "Takže asi dobrou noc." usmál jsem se a chtěl jsem se otočit směrem k našemu domu. Když jsem mluvil, Alex si stoupla o dva schůdky výše. Teď tedy byla stejně vysoká. Usmál jsem se a začal jsem se otáčet. Rychle mě chytla kolem krku a krátce mě políbila.
"Dobrou!" řekla, než jsem se stihl vzpamatovat a zmizela za dveřmi.
Konečky prstů jsem si přejel po rtech a jen tak mimoděk jsem se usmál. Je úžasná, došlo mi, jako bych to už nevěděl. Vydal jsem se nočním městem domů. Tak trochu jsem se spíš šoural, moc se mi nechtělo, ale když jsem osaměl, už to nebylo ono. Rozhlížel jsem se kolem a sledoval domy, lampy, květiny a houfy můr, které se zdržovali pod světly zářivek. Ale jedna věc vybočovala z rutinního obrázku okolní ulice. V jedné malé boční uličce jsem zahlédl vývěsní ceduli bižuterie, ve výloze se svítilo a za ní se mihotal stín. Možná je to jen nějaká vidina, ale stejně. Za zkoušku nic nedám. Vydal jsem se ke krámku. Potemnělá ulička byla osvětlena pouze světlem z krámku a tak jsem neváhal a vzal jsem za kliku. S údivem jsem zjistil, že není zavřeno a ocitl jsem se tak v útulné místnosti přeplněné vitrínami se šperky. Opona za pultem se zatřásla a vyšel postarší chlapík.
"Dobrý večer, mladíku!" zaskřehotal a postavil se za kasu. Pozdravil jsem v odpověď a upřel zrak na šperky. Všechny jsem přejel pohledem a nic mě nezaujalo, až na jeden prsten. Spíše pánský, ale přišel mi hrozně zajímavý. Stříbrný ošoupaný - nebo možná takto vyrobený úmyslně - kroužek a na něm se tyčil matný, neprůhledný zelený kámen a uprostřed něho byla vyrytá jakási značka.
"Á, vidím, že tě zaujal "andělský" prsten." pán dal opět najevo svou přítomnost.
"Ano, rád bych si ho vyzkoušel, je to možné?" zeptal jsem se slušně. Prodavač neodpověděl, jen vytáhl prsten a podal mi ho. Navlékl jsem si ho na prsteníček levé ruky, a kdo by to byl řekl, seděl jako ulitý. Když zapadl na své místo, zdálo se mi, jako by vyrytý znak najednou zazářil, ale pak znovu zhasnul. Ale to se mi muselo jen zdát. Už jsem unavený a měl bych jít domů. Koukl jsem na prodavače a ten spokojeně pokyvoval hlavou a při tom střídavě hleděl na mně a pak na prsten.
"Koupím ho!" řekl jsem a sahal pro peněženku.
"Nech si ty peníze, já ti ho dám." zabroukal stařík.
"Dobře, děkuji, ale stejně tu peněženku vyndám. Chtěl bych ještě něco pro…" trochu jsem zaváhal, ale pak jsem to stejně řekl. "pro svou dívku!" usmál jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem to opravdu vyslovil.
"Zajisté, něco ti dám. Nemusíš platit. Bude to pro tebe a pro ni dárek." zapadl za plentu, v tu chvíli tam něco začalo bouchat, jako kdyby něco hledal a pak vyšel a v ruce nesl malou dřevěnou krabičku. Položil ji na pult a otevřel. Byla vystlaná bílým sametem a uprostřed něho se krčil řetízek s přívěskem černé růže zalité do baculatého průhledného rudého srdíčka.
"Tady máš a jdi, vypadáš unaveně a já bych si ostatně také měl jít odpočinout. A ještě něco. K tomu prstenu se váže zvláštní pověst o andělech, proto také andělský prsten, ale s tím tě teď nebudu obtěžovat. To není podstatné, podstatnější je, že bys ten prsten měl nosit pořád a nikdy ho nesundávat. Nemůžu ti vysvětlit proč, ale jestli jsi chytrý, budeš se mou radou řídit." řekl a opět zmizel za závěsem. Vyšel jsem ven a vrátil jsem se na hlavní ulici, když jsem se ohlédl, už bylo zhasnuto a tak jsem se vydal domů.
Ulehl jsem do postele a bůh ví proč, opravdu jsem se řídil jeho radou a prsten jsem si nesundal. Těšil jsem se až dám zítra řetízek Alex a s tímhle pocitem, jsem spokojeně usnul.

Kreslíte?

Ano, pořád (4 | 100%)
Ano (0 | 0%)
Občas (0 | 0%)
Skoro vůbec (0 | 0%)
Vůbec (0 | 0%)
Ahoj, máš nějaký svůj výtvor a chceš nám ho poslat?? Nebo chceš jen mluvit s adminkou??

Také si můžeš vybrat, komu to chceš poslat.
Poslat zprávu Bells - sem posílej vše ohledně celých stránek a taky tvé výtvory nebo to, ćo chceš zdělit jen hl. admince
Poslat zprávu Bee - sem posílej jen to, co chceš poslat jen Bee

Neváhej a posílej!!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one